| Summary: | V první polovině 20. století procházela Čína velmi nesnadným obdobím. Revoluce roku 1911 neodstranila vleklou vnitřní krizi a spíše než aby zemi sjednotila, umocnila její prohlubující se dezintegraci. Jednotlivé čínské provincie se stávaly doménami vojenských vládců - militaristů, jejichž kliky mezi sebou soupeřily o moc a to prostředky politickými, ale především vojenskými. Tento rozvrat zasáhl také zájmy velmocí, které v průběhu 19. století získaly od císařské vlády řadu privilegií podpisem tzv. nerovnoprávných smluv. V průběhu první světové války byly západní velmoci nuceny věnovat téměř veškerou svou pozornost a prostředky evropskému bojišti, což dočasně oslabilo jejich pozice v Číně. Zmírnění tlaku západních velmocí tlaku přineslo Japonsku nebývalou příležitost k velmi výraznému posílení jeho vlivu v Číně. Západní velmoci tak byly konfrontovány s dvojí nepříjemnou realitou neklidné čínské vnitropolitické situace a mocné japonské expanze, přičemž tyto dva problémy byly do značné míry vzájemně propojené. Především rozháranost vnitřních poměrů v Číně umožňovala Japoncům prosazovat jejich požadavky a tyto japonské zásahy pak zpětně působily rozkladně na vnitřní čínskou situaci. Oba tyto problémy se západní velmoci, především Velká Británie a Spojené státy americké, pokusily řešit tak, že se pokusily Čínu...
|
|---|
